Koncentrační tábory v Severní Koreji

Severní Korea je jedna z mála zemí, která je izolována od okolního světa. Zatímco v ostatních zemí jsou pracovní a koncentrační tábory minulostí, zde jsou krutou realitou.

I přes to, že KLDR porušování lidských práv již několikrát zamítlo, svědectví uprchlíků a satelitní snímky ukazují jaká je skutečnost. Tábory se většinou nacházejí v málo přístupném prostranství, např.: v horách. Podle odhadů v nich přežívá přes 200 000 lidí. Každodenně zažívají bídu, tvrdou práci, bití i nesnesitelné mučení, hlad. S nedostatkem jídla se však Severní Korea potýká i za branami táborů. Podle poznatků v letech 1994-1998 během hladomoru zemřelo na nedostatek potravy až kolem 3,4 milionu obyvatel. Na denním pořádku je v táborech i znásilňování dozorci. Pokud nějaká žena s dozorcem otěhotní, je i s nenarozeným dítětem zavražděna.

Lidé v pracovních táborech pomáhají svoji těžkou prací hospodářství celé KLDR. Od rána do večera dřou v dolech, na polích, či v továrnách. Pokud mají štěstí, dostanou něco málo k snědku a na pár hodin okusí spánek. Další dny se vše opakuje, dokud to jejich tělo vydrží.

Podle posledního zkoumání je však známo, že i to nestačí. Koncentrační tábory se stále rozrůstají a přibývají. Koho jen napadne utéci, je veřejně popraven. Poté jsou mučeni a sledováni jeho zbylí pozůstalí. Na rodinné vztahy se však v KLDR doplácí nejvíce. Pokud je člověk obviněn z politického spiknutí (většinou bez jakéhokoliv soudu a důkazů), jsou s ním obviněny i všechny 3 generace v jeho rodině.